CaV

Příběh Lenky Slavíkové, manažerky zpěvačky Věry Martinové

Jmenuji se Lenka Slavíková, jsem sestra Věry Martinové a současně její manažerka.  Poslední cigaretu jsem si zapálila 20. července loňského roku. Kouření mi dnes, po půl roce abstinence,  hodně vadí, i když se snažím být ke kuřákům tolerantní.

Cigarety mě provází už od dětství. Dědeček vždycky kouříval v kuchyni, kde jsme si my děti často hrály. Tenkrát se na to moc nehledělo. Já sama jsem začala kouřit asi před dvaceti lety, v posledním ročníku střední školy. Můj přítel byl kuřák, v podnájmu jsem bydlela s kuřačkou a i známí, kteří k nám chodili, byli většinou kuřáci, takže jsem nakonec rezignovala a zařadila se mezi ně.

Kouřila jsem dvacet let, z toho těch posledních deset minimálně krabičku denně. Za celou  dobu jsem opravdu vážně zkusila nekouřit pouze jednou, s pomocí nikotinových žvýkaček, ale bezúspěšně. Pravda je, že jsem přestat vlastně ani příliš nechtěla.

Moje sestra Věra vyzkoušela léky na předpis jako první. Na začátku loňského roku byly tyto léky v naší republice úplnou novinkou. Zpočátku jsem nevěřila, že to dokáže, ale podařilo se jí to a velmi mi léky doporučovala. Přesvědčila mě a posléze i našeho tatínka, který dnes již také nekouří.

Já sama si dnes zpětně říkám, že jsem si  pro odvykání kouření zvolila dobrou dobu – letní prázdniny, teplo, tedy čas, kdy nás potkávají samé milé věci. Léky mi předepsala moje psycholožka, ke které kvůli dřívějším problémům v osobním životě občas docházím. Byla v podstatě nadšená, že jsem její „první pokusný králík“. Léky jsem začala užívat v polovině července, zpočátku ráno i večer. Brzy jsem doporučenou dávku snížila pouze na jednu tabletku ráno.

V září jsem usoudila, že mohu léky vysadit, ovšem s tím, že pokud to nepůjde, začnu je brát znovu. A opravdu bylo ještě brzy léčbu ukončit. Začala jsem být nervózní, neklidná, velice snadno jsem se rozzlobila. Proto jsem se po týdnu k lékům opět vrátila. Definitivně jsem je přestala užívat v prosinci, v době, kdy jsem se těšila na Vánoce.

Za největší výhodu léků považuji to, že při jejich užívání nemáte potřebu nahrazovat cigaretu jídlem. Já sama jsem sice za půl roku, co nekouřím, přibrala asi dvě kila. To ovšem podle mě souvisí s ozdravným procesem organizmu. Nějakou dobu se mi také stýskalo po mých „rituálcích“. Ani v práci, ani doma jsem nekouřila v místnosti, tak jsem se vždycky těšila na pauzičky s kávou a cigaretou, třeba na balkóně. To jsem vyřešila tím, že jsem si tam místo té cigarety u kávy přečetla kousek knížky nebo nějaký zajímavý článek v časopisu.
Odvykání za pomoci léků tedy mohu jenom doporučit. V naší rodině všem pomohly. Já sama se teď cítím skvěle. Myslím, že kouření začíná být i společensky neúnosné a v branži, ve které se pohybuji, i nevhodné. Pokud mohu, tak se místům, kde se kouří, raději vyhnu. Teprve nyní si uvědomuji, jak můj zlozvyk musel být nepříjemný všem nekuřákům v mém okolí. Nekouřit je prostě skvělá věc.   

Příběh Ladislava

Kouřit jsem přestal ze dne na den, bez pomoci lékařů i podpůrné léčby. Podařilo se mi to hned napoprvé, nikdy předtím jsem to nezkoušel. Dnes mě je pětašedesát, s cigaretami jsem definitivně skoncoval před více než deseti lety. Je to už dlouho, uteklo to…

Kouřit jsem začal jako všichni – z „blbosti“. Na vysoké škole.  S mým spolužákem a nejlepším kamarádem jsme si přivydělávali na výstavišti a jako pozornost jsme tehdy dostali karton vzácných amerických cigaret. Bylo nám  líto někomu je dát nebo vyhodit, což byla chyba.

Od té doby jsme oba začali kouřit pravidelně, i když kamarád později přestal. Já jsem si rád zapálil zejména při práci u psacího stroje nebo ve společnosti. O víkendech nebo dovolených jsem naopak na cigarety neměl příliš chuť, raději jsem se zabavil s dětmi, jezdili jsme hodně na výlety a v autě jsem nikdy nekouřil.  Za celý kuřácký život jsem neměl žádné zdravotní problémy, nekašlal jsem, nezadýchával se.

Jednoho dne, při cestě z práce, jsem zkolaboval v tramvaji. Byl jsem zcela bezmocný, najednou jsem se nemohl hýbat a bylo mi hrozně zle. Lidé mi pomohli ven a zavolali rychlou  záchrannou službu. Po vyšetření verdikt lékařů zněl: neléčená cukrovka. Nepřekvapilo mě to, v naší rodině se s nemocí potýkalo víc příbuzných včetně mé maminky. Musel jsem si ihned začít píchat inzulín. Lékař mi řekl, že by bylo dobré přestat kouřit, ale ani on, ani já jsme tomu v tom okamžiku moc nevěřili.V nemocnici jsem strávil čtrnáct dní a nekouřil jsem tam, protože mi připadalo potupné chodit v županu na dvůr. Když jsem se vrátil domů, zařekl jsem se, že si už nezapálím. Chuť na cigaretu jsem měl, byla ale zvládnutelná. Vydržel jsem. Už proto, že jsem svým kolapsem v MHD tak strašně vyděsil své nejbližší.

Příběh Marie

Jmenuji se Marie a  mám tři děti. Nekouřím asi rok. V minulosti jsem se několikrát pokusila přestat. Někdy jsem vydržela týden, nejdéle dva a půl roku. Pak jsem vždycky znova začala.

Dnes už vím proč. Nevyvarovala jsem se totiž základních chyb, před kterými odborníci varují. Používala jsem nikotinové náplasti, ale zdály se mi drahé, takže jsem léčbu předčasně ukončila. Myslela jsem si, že když si zapálím jen příležitostně, tak se v podstatě nic neděje. Udělala jsem to a už  zase jsem nebyla schopna přestat.

Začínala jsem jako většina kuřáků, v pubertě na střední škole. Později v zaměstnání jsem kouřila dál, tehdy to bývalo v práci běžné. Kouřila jsem i doma, ve svém bytě, takže mi velmi brzy nestačila krabička denně. Prostě jsem si zapalovala jednu za druhou, celý den. Kvůli cigaretám jsem se dokonce rozešla s tehdejším přítelem, který cigarety nesnášel. Pak jsem se zamilovala a vdala za kuřáka. Cigarety byly v naší domácnosti  zcela běžné.

Rozhodli jsme se mít dítě a zjistila jsem, že otěhotnět po třicítce nebude tak jednoduché. Snažili jsme se eliminovat negativní faktory. Nejprve přestal kouřit manžel, krátce po něm i já. Dítě stále nepřicházelo, tak jsem si splnila životní sen a podařilo se mi začít studovat dálkově vysokou školu.

Po čase jsem konečně otěhotněla, po prvním chlapečkovi přišel o dva roky později na svět i druhý. Náročné studium, kolotoč povinností kolem dětí. Jako první si zapálil manžel, já jsem dlouho pozadu nezůstala. U cigarety a kávičky na balkóně se nám vždycky moc povídalo. Jejich počet narůstal, stejně jako před lety už mi nestačila krabička denně.

Jednoho dne přišel závěr studia a zkoušky. Bylo velmi těžké učit se s dvěma dětmi a současně se starat o domácnost. Měla jsem pocit, že státnice jsou nad moje síly. V duchu jsem si slíbila – pokud to uděláš, už si nikdy nezapálíš. Zkoušku  jsem složila na první pokus. Pochopila jsem, že sama to nezvládnu, zašla jsem k lékaři a začala užívat léky na odvykání kouření. Na začátku jsem chuť na cigarety měla, velmi rychle však slábla a brzy se vytratila docela. Při pomyšlení na kouření se mi dělalo špatně. Tentokrát jsem nelitovala peněz, řídila jsem se pokyny lékaře a absolvovala doporučenou dobu léčby. Dnes nekouřím. Pevně doufám, že už nikdy nebudu.. A domů nám přibyla další radost - před nedávnem se mi narodilo třetí zdravé miminko.

Příběh Marka

Jmenuji se Marek, je mi pětatřicet a pracuji na vysoce postaveném místě v bance. Mám nadstandardní příjem, a proto mi nikdy nebylo líto kupovat si velmi drahé cigarety. Nyní už pár měsíců nekouřím a doufám, že vydržím.

Kouřit jsem začal už před osmnáctými narozeninami. Na gymnáziu s kamarády pár cigaret týdně, na vysoké škole už to byla dvacítka. Vždyť na kolejích tehdy kouřil každý druhý. Zejména před zkouškami jsem se nijak neomezoval a počet vykouřených cigaret se rapidně zvyšoval.

Měl jsem štěstí a hned po promoci jsem ve funkci manažera nastoupil do banky. Tam jsem se svým zlozvykem začal mít opravdu vážné problémy. Hodně jsem cestoval, dělalo mi značné potíže vydržet bez cigarety v letadle a na důležitých jednáních. Jako silný kuřák jsem byl mezi svými západními kolegy víceméně raritou. Navíc jsem začal kašlat. S fyzickou kondicí jsem při sportu nestačil svým kamarádům-nekuřákům. Přítelkyně mě přesvědčovala, abych zkusil přestat, protože ona sama to už dříve dokázala.
První pokus dopadl nevalně. Bez  pomoci podpůrných prostředků jsem vydržel dva týdny, které zpětně dodnes považuji za nejhorší ve svém životě. Nemohl jsem se soustředit, stále jsem myslel jen na cigarety. Pak jsem to jednou nevydržel a zapálil si.

Uplynul rok. Můj nejlepší kamarád mi slíbil, že do toho tentokrát půjde se mnou. Nakoupili jsme si žvýkačky, jejich chuť nám  připadala odporná, cigareta chutnala lépe. Na druhý pokus jsme zkusili náplasti. Zatímco kamarád vydržel, mě neustále bolela hlava a bylo mi špatně. V tomto okamžiku jsem pochopil to nejdůležitější: bez doktora to při svém pracovním nasazení nezvládnu. Navštívil jsem odborníka, absolvoval dvouhodinový pohovor a odnesl si recept na léky proti kouření. Nevěřil jsem, že mi tabletka může nahradit oblíbenou kamarádku - cigaretu. Po několika týdnech se stalo něco, co jsem nečekal. Jednou ráno jsem prostě najednou neměl chuť na svou cigaretu, kterou jsem léta zahajoval každý den hned po probuzení.

Absolvoval jsem celou odvykací kúru a na doporučení odborníka pokračoval další tři měsíce. Nyní už nějaký čas abstinuji. Lépe se mi dýchá, připadá mi příjemné nemyslet stále na to, kde a kdy si budu moci konečně zapálit. Přítelkyně dbá na mou životosprávu a oba jíme tak, abychom netloustli. A moc nám to chutná.

Příběh Mileny

Ahoj, jsem Milena a ještě nemám dvacet. Před nedávnem jsem začala pracovat v pěkném soukromém kadeřnictví. Dnes už opravdu nechápu kolegyni, která mezi jednotlivými zákaznicemi odbíhá v létě v zimě před provozovnu, aby si zakouřila. Je mi jí líto. Vím, že stačilo málo a chodila jsem kouřit s ní.

Když jsem nastoupila do učení, bylo pro mě kouření něco jako sci-fi. Úplně neznámá věc. Rodiče ani příbuzní nikdy nekouřili. Moje „zkušenější“ kamarádky mě ale přesvědčily, že to mám alespoň zkusit, prý o nic nejde. Potáhnutí z jedné společné cigarety na lavičce v parku mi připadalo odporné. Ale zkusila jsem to znovu. Po půl roce a se stejným výsledkem.

V té době jsem žila na vesnici. Každou sobotu jsme chodili s kamarády za zábavou. V restauraci se  skoro nedalo dýchat, k pivu zde kouřil skoro každý. Seznámila jsem se s přítelem, kuřákem. Byl to on, kdo mě slavnostně nabídl  mou první celou cigaretu z krabičky. Vykouřila jsem jí  sice jen půlku a motala se mi hlava, chuť už ale nebyla tak odpudivá. Zlomilo se to. Od té doby jsem si ve společnosti zapálila skoro pokaždé.

Když jsem jednou přijela ze školy domů, rodiče s mnou nemluvili. Kdosi jim řekl, že jejich Milena kouří. Následovaly tvrdé sankce. Přestala jsem dostávat kapesné, maminka mi řekla, že na cigarety si každý musí vydělat sám a dokud bydlím u nich, kouřit nebudu. Dočasně jsem nesměla chodit ani na zábavy, večery jsem trávila doma s knížkou nebo u televize. To se mi nakonec zalíbilo. Pochopila jsem,  že kouřit vlastně vůbec nepotřebuji, že to je drahé a smrdí to. A za peníze si můžu koupit něco mnohem lepšího. Měla jsem štěstí. Nedávno jsem se dočetla, že většina dospělých kuřáků začala ještě před osmnáctým rokem života. Mohla jsem být mezi nimi. A chodit na mráz před kadeřnictví.